Cesta kolem světa  - I    
   Zápisky z anabáze legionáře Václava Suchardy            

 
Ze zajetí přes Sibiř

      28. listopadu roku 1914  jeli jsme vlakem z Jičína do Gorlice. Dne 24. března 1915 jsem byl zajat ve vesničce Zborov v Dukelském průsmyku, nedaleko města Bardějov. Ze Zborova jsme šli sedm dní pěšky do Prešova. Z Prešova jsme jeli vlakem nákladním Kholm – Moskva – Orenburg – Taškent – Kahan Černyj. Po 21 dnech úporné jízdy jsme dojeli do Ašchabádu, kde končila železniční dráha.
         Přenocovali jsme v kasárnách na dvoře. Druhý den jsme šli pěšky 21 km při 50 stupních tepla do starého tureckého lágru Jektěpinského, který byl stavěn do půlměsíce z malých domků o dvou pryčnách. Mohlo v tom lágru bydleti 20 000 vojska. Bylo nás zajatců 8000, všechny národnosti, které v Rakousku byly. Rusové nás rozdělili na 17 národností. Práce tam byla jen v místě.
       Hodinu jsme měli do Perského průsmyku, který šel přes hory  Himaláje (přesněji Kopetdag). Po šesti měsících jsme jeli zpět do Orenburgu. Tam nás ubytovali na dvoře, jinde místa nebylo.Ten lágr se jmenoval Minovy Dvory. Byly tam zemljanky a v každém baráku bylo tisíc zajatců, leželo se na dvou pryčnách. Byl tam jeden barák, kde bylo pět pryčen nad sebou, lezlo se tam po žebříku, a spalo tam čtyři tisíce lidí. Naši chlapci říkali tomu baráku špačkárna. Ani při 40stupňové zimě se tam topit nemuselo, jaký tam byl teplý smrad. Tam mimo poledne jsme k jídlu nic nedostali, v poledne prosnou kaši.
     Za týden přišli Rusové a ti si nás rozebrali na různé práce, a to bylo naše vysvobození od utrpení. Já jsem přišel na polní práci do dvora k Samaře*. Měl jsem již jenom plášť a ten mi Maďaři vzali. Tam jsme mlátili pšenici na velké americké mlátičce, topili slámou.
    Odtud jsem šel do nemocnice do Orenburku, z nemocnice do lágru, kde nás bylo tisíc. Vypukl tyfus, a tak kdo trochu mohl, šel na práci. I já jsem šel zjara na práci k sedlákovi do vesničky Alabuga, kde jsem byl půl roku. Platili mě čtyři ruble měsíčně, pracoval jsem 20 hodin denně.
    Z Alabugy jsem přišel do kasinských závodů, do továrny, kde se dělaly miny. Zaměstnáno zde bylo asi dvě stě říšských Němců, asi šedesát Maďarů, deset Rumunů, pět Turků, deset Slováků a dva Češi, ale jeden držel s Němci. Maďaři a Němci mě pronásledovali pro národnost. Rusové mě udělali mistrem nad šestnácti zajatci, tam se žilo trochu lidsky, Rusové k nám byli hodní.
       Němci a Maďaři pokoj nedali, když jsem si dal na klopu červenobílou stužku, a tak jsem v noci odešel na pilu asi půl hodiny od továry. Tam pracovali samí Češi, asi dvanáct, jeden hoch vařil pro všechny. Naučil jsem se na stroji, na kterém se řezaly a hoblovaly prkna. Odtud jsem šel do továrny, kde se pálilo dřevěné uhlí a líh ze dřeva. Od té továrny jsme šli 40 km pěšky s bratrem Bémem do Kyštýma na nádraží a odtud jsme jeli vlakem do Čeljabinska.
     V Čeljabinsku byl sborný punkt čsl. armády, tam jsem byl půl roku. Když projížděl šestý pluk Omsk, vlak 234, hlásili jsme se u velitele vlaku, zdali by nás vzali s sebou. Bratrsky jsme byli přijati a jeli jsme na východ.
     Přijeli jsme do stanice Čulymskoje a dál nás bolševici nepustili. Rozstrkali nás několik stanic od sebe, neměli jsme žádné spojení s bratry druhých vlaků a také jsme nevěděli, co se připravuje. To bylo v květnu. Stáli jsme v Čulymské a jednou v noci přijela k vlaku lokomotiva a chtěli nás vyvézt za stanici. Za stanicí byl průsmyk a tam měli bolševici připraveny kulomety a chtěli nás postřílet. Velitel vlaku nedovolil, aby vlak vyjel ze stanice, a ráno se nám vysvětlilo, co měli bolševici s námi v úmyslu. Zbraně jsme odevzdali, měli jsme jen 12 pušek k obraně vlaku. Bolševici nám zaručili volný průjezd do Vladivostoku, když odevzdáme zbraně.
      Za dva dny jsme dostali rozkaz jeti na západ k Barabinsku proti velké přesile. Bolševici měli v armádě většinu Němců a Maďarů, kteří byli v lágru v Omsku. Neměli jsme ani všichni pušky, udělali jsme si ze dřeva hole a tak jsme šli bojovat. Bůh nám dal milost, a tak jsme ukořistili v Barabinsku pušky, kulomety, a byli jsme všichni vyzbrojení, také střelivem.
      Z Barabinsku jsme postupovali na Kansk a Tatarové. Za Tatarovou jsme se zakopali. Bolševici při té velké přesile měli dělostřelectvo a též obrněný vlak, který vjel až k zákopům a stříleli z vlaku doprava i doleva. Bolševici začali obcházet pravé i levé křídlo našich zákopů, takže nám hrozilo obklíčení. Museli jsme ustoupit k Barabinsku, kde jsme si udělali zákopy.
       Za čtyři dni, když bolševici odstranili překážky, objevili se se svým broněvikem a stříleli na naše okopy. Jelikož jsme znali jejich přesilu a vyzbrojení, nevěděli jsme, jak to dál dopadne. Najednou jsme slyšeli za námi ránu z děla. Střela byla tak dobře mířená, že praskla přímo před broněvikem. V našich okopech byl jásot a volání: Gajda je tady! A bez povelů se vše hrnulo kupředu.  Gajda přijel s jedním dělem od Tomska, kde operovala část 7. pluku, a tam vzali to dělo bolševikům. Bolševici, jak viděli, že nám přišla pomoc s dělem, vyjeli s broněvikem. My jsme je pronásledovali v noci až k Tatarovce. Z druhé strany od Omska bolševiky mačkal první pluk. Ráno ve čtyři hodiny vidíme, že proti nám jede zase broněvik. Hoši z naší strany se připravovali ke střelbě, avšak jeden bratr vykřikl – To jsou naši, nestřílejte! – to bylo radostné shledání, hoši se líbali a radostí v náruči plakali, vždyť jsme měli na mysli, jak to dopadne v Omsku. Tam měli bolševici silnou vyzbrojenou armádu, velitele Maďary a Němce a v lágru měli k dispozici dvacet tisíc starých vojáků - Maďarů a Němců.
.

Naši chlapci tancují s medvědem. I v našem vlaku byl medvěd, bavil nás, spal v boudě přišroubované k podlaze vozu. Byl dobrý hlídač, měl rád syrová vejce a oříšky.


       Rozloučili jsme se s chlapci prvního pluku, pochovali jsme naše mrtvé bratry, kteří přišli do zajetí u Tatarovky. Bratři byli utlučeni a po těle tak zohaveni, že je nikdo nepoznal, až se zjistilo podle jmen, kdo schází. Byli donaha svlečení,  prsty s prsteny uřezané.
       Náš vlak jel k Mariinsku, kde byly dvě roty 7. pluku. Gajda uzavřel v Mariinsku s bolševiky na 10 dní příměří, poněvadž věděl, že s tou hrstkou vojáků proti přesile dobře vyzbrojené armády nic nesvede. Bolševici měli před sebou bažinu, která se nenechala přejít, okopy měli na vrchu a pod dráhou si udělali tunel, aby spojili pravou a levou frontu.
       Vpředu bolševiky kryla 2 km široká bažina a tři menší řeky. Bolševici věděli, že není možné pro tyto překážky zpředu zaútočit. Plán dobře promyšlený, prozkoumaný a sedláky potvrzený byl navečer započat.


* Pozn.: Řeka Samara prameni u Orenburgu, protéká Samarou (za sovětů Kujbyšev) do Volhy.

<P class=MsoNormal><FONT face= Václav Sucharda,
střelec II. roty
6. střeleckého
"Hanáckého" pluku
legií v Rusku
(od 1. 11. 1917
do 31.12.1919)
/započteno 6,5 roku v legiích/

Šli jsme doprava podle bažiny, dvě říčky mělké jsme přešli a přes třetí širší nás převezli na připravených lodičkách sedláci z Mariinska. Na lodičku se vešlo deset lidí a nás bylo tři roty 6. pluku a dvě roty od 7. pluku. Vlaky zůstaly státi v Mariinsku pod stráží pár bratří. Obav  zezadu nebylo, neb za námi dělal pořádek první pluk, a vpředu bolševici trať rozebrali, a tak byla pro obě strany k jízdě neschopná. Když jsme byli ráno všichni přepraveni, slunko již hřálo, postupovali jsme po rotách doprava a dostali jsme se za bolševiky do zad, asi čtyři kilometry.
        Bolševici nemohli ani tušit toto překvapení, byli jisti, že na ně nikdo nemůže, neměli ani ochranné stráže. My jsme leželi tiše asi 10 kroků za bolševiky a ještě nic nevěděli. Boj takřka žádný nebyl, byli ustrašení, a tak se vzdali, jen Maďaři se bránili neúprosně, nechtěli přijít do zajetí Čechům. Všechen materiál nechali bolševici na frontě. Bratři, kteří zůstali u vlaků, již věděli o porážce a trať dali do pořádku aspoň tak, aby mohl přejet broněvik. Když přijel broněvik k maďarským okopům, stříleli Maďaři ještě z bombometu, zabili strojvůdce a prostřelili trubky u stroje. Když slyšeli, že se Rusové vzdali, začali se rozutíkávat, a tak jsme je chytali a asi ve dvě hodiny byl klid.
      Přijela ze stanice k broněviku druhá lokomotiva a za ní dva naše vlaky. Druhý den jsme postupovali na východ ke Kansku, kde jsme se sešli s úderným bataliónem, který již likvidoval okolo trať až do Krasnojarska.

Vlak 6. střeleckého pluku - rozvědka u Bachmače,
březen 1918
(fotografie z knihy Českoslovenští legionáři 1914-1920, MF 1996)

 Z Krasnojarska jsme jeli k Nižnímu Udinsku, kde měli bolševici značné síly, obrněné automobily, kterými jezdili mezi naše okopy. Bolševici zpozorovali, že jsme dostali posilu, a tak počali ustupovati. Bylo tam v lese miliony komárů, lezli do uší a do nosu, i když nám daly dobré ženy řídké plátno na zakrytí obličeje.
       Celou noc za velikého lijáku a bouřky jsme stáli ve frontě. Viděli jsme jeden druhého jenom, když se zablýsklo, jaká byla příšerná tma. Ráno jsme se začali stahovati na cestu, slunko začalo hřát a oschli jsme, neb jsme byli na kůži promočený. Začali jsme postupovati za bolševiky za stálých bojů ke Kultuku, kde jsme byli o hladu osm dní. Kultuk byl prázdný, všechno šlo s bolševiky na frontu k Bajkalu.
       Koupili jsme od kozáků koně, tak jsme se najedli polévky s masem. Nebylo možné žádné zásobování v ohromném pralese, člověka tam nebylo. Byla tam silnice, ale velké kopce, takže ten ruský kůň měl co dělat s prázdným vozem. Vezli nám Burjati věci. Ti se hrozně báli, neb tam bolševici stříleli z děl - za nás.
       Kultuk byla vesnice asi 6 km vzdálená od pěkného města Irkutska. Irkutsk a pěknáIrkutsk
malá vesnička byly spojeny dvoukolejnou drahou s 29 tunely. Mezi 38. a 39. tunelem ležela vesnička Studňanka  (=Sljudjanka). Nad Sljudjankou u tunelu 38 byla vesnička Bajkal. Tam stála na nádraží pojízdná kaple, byla nutná pro dalekou vzdálenost od far, tak mohli věřící se zúčastnit bohoslužeb.
      V nádraží stál také vůz s ekrazitem, který střelou vybuchl a celou staničku s okolím zničil.
        Jezero Bajkal mělo prý mořskou hloubku, plno ryb bylo ve vodě. Voda byla zelená od slídových skal, které se táhly kolem. Byl tam prales, stromy hnily, ležely křížem krážem přes sebe, nikdo ani stát nejevily o to zájem, i když bylo mnoho silných pramenů s těch kopců, které by byly roztočily kola pily. V pralese bylo mnoho hub a mech příliš vysoký, což nám s kmeny stromů přes sebe ležících dělalo obtíž při chůzi. My tři roty a rota úderňáků měli jsme rozkaz obsadit tunel 38. a 39., neb je chtěli bolševici vyhodit do povětří, což nemohli učiniti, jen poškodili tunel poslední - 39.
       Odklízení ruin nás omeškalo o 24 hodiny. Dělali vždy takové škody na mostech, aby získali čas ustoupit. Bolševici se zakopali asi 4 km od Sljudjanky, asi 24 hodin se bránili, a když nám přišel Gajda na pomoc se dvěma rotami 7. pluku, tak ustoupili za 39. tunel.
        Získali  jsme celý Bajkal a pěkný motorový parníček. Na levém břehu Bajkalu byla továrna, tak jsme ji měli obsadit. Dali jsme si na loď jedno dělo kalibru 8 a dvě loizky a já a 20 mužů jsme jeli přes šíři Bajkalu k té továrně, což se nám podařilo. Bolševici couvli až k Murinu. My jsme vyprázdnili barže (bárky?), které byly naplněny dřevem, v přístavu Listevičnaja (=Listvjanka?). Na ty barže se daly dvě děla s gazáží. Gajda s Mšakovem vypracovali plán přes Bajkal k Vrchnímu Udinsku. Při ústupu bolševici chytili Mšakova, zohavili ho k nepoznání a utloukli. Zanechali bolševici u Bajkalu 14 vlaků, kde měli různé haraburdí, které vzali lidem.
     Bolševici ustupovali dále k Čitě a k řece Angaře na mongolské hranice ke Kjahtě. Před hranicemi zanechali 4 osobní lodi, děla, kulomety a další materiál naházeli do vody a rozprchli se po horách. V Troiskovasku bylo asi čtrnáct set Maďarů, které jsme odzbrojili a poslali do Niž. Udinska.

Čsl. legionáři ve Vladivostoku, 1919
Legie v Vladivostoku


Cesty zajatce a legionáře

 
Od Prešova k Ašchabadu
- pouť zajatce od března 1915


První cesta legionáře přes Sibiř s vyznačením
zmiňovaných míst

     

 Zpět     Cesta II     Rodopis